Archív pro rubriku “Mexické zápisky a postřehy”

Opět jsme se probudily velmi brzo, ale ani ne tak kvůli časovému posunu, jako spíše kvůli kohoutům a zvonům (takové Amiens a český venkov dohromady). S Paulem a rodiči jsme vyrazili na místní haciendu Ranchito, kde jsme si dali tradiční snídani ?rozvedený vejce? a fazole (a ty už jsme pak vlastně do konce jíst nepřestaly). Jak jen to dělají, že neprdí?

dovolená v mexiku

Po snídani pokračovali v cestě směr Tajin ve státě Veracruz. Už po pár metrech jsem litovala, že jsem si nevzala kinedryl, páč ty serpentiny byly fakt hrozný a stoupání či klesání v horách? To bylo horší jak v letadle ? minimálně nám uši daleko více zaléhaly. Na některých místech s maximální povolenou rychlostí 35kmh cesta nakonec trvala něco přes 2h. Když jsme pak na parkovišti otevřely dveře od auta, měly jsme chuť je zas přibouchnout a zůstat sedět uvnitř. Ale ve volbě mezi klimatizovaným autem a Aztéky ve zhruba 38°C to nakonec ruiny vyhrály. Zde jsme také poprvé shlédly Voladores, neboli létající muže.

Voladores, neboli létaj?c? muži

Mexická tradice, kdy děkují bohům za déšť a úrodu tím, že se spouští hlavou dolů z obrovské týče a otáčí se, dokud se rozmotáváním lana nedotočí až k zemi. Pak jsme pár hodin procházeli velký komplex pyramid a ruin s následnou prohlídkou muzea. Tam byl sice chládek, ale exponáty nic moc, takže jsme byli hotovi celkem rychle. A jelikož už bylo tak 16h ? což je v Mexiku nejlepší čas k obědu (i když jednou jsme obědvali dokonce až skoro v 19h) ? vzal nás Paulův padre na oběd do jedné místní restaurace, kde jsme si sice vybraly k ochutnání další mexickou kuchyni, ale to, co nám přinesli, prostě vypadalo jako typický český trojobalovaný řízek s hranolkama. Tomu se říká mezinárodní kuchyně. Pak už jsme vyrazili zpět do D.F. ještě s jednou malou zastávkou v Xicotepecu pro věci. Tím skončil náš první mexický víkend s poznáním takového množství místní mentality, až jsme se hrozily dalších dní.

Comments Bez komentářů »

Ráno jsme vstávaly poměrně brzy, protože na nás ještě působil evropský čas. Před snídaní jsme se seznámily s tatínkem. Během snídaně, která byla mimochodem snad o třech chodech, jsme ještě zjistily, jak vypadá snoubenka jeho bratra. A skoro po snídani dorazil i Paulův bratr Victor. Jo jo, všichni Mexičani jsou stejní ? hodina v koupelně než jsou ready (tedy listos). No, a pak jsme vyrazili na dvou hodinovou cestu autem do městečka Xicotepec.

mesto mexika Xicotepec

Po ubytování se v domě Paulova tatínka jsme vyrazili na místní památku Xochipila, což je hrouda šutrů a na ní napíchnutý kříž. Zlatý hřib nás ovšem teprve čekal.

Oslava prvního příjímání Paulovy sestřenice. Tolik pus a potřesení rukou jsme v životě nerozdaly a příbuzných stále neubývalo. No jo, když má někdo 10 sourozenců a ti mají děti a ti děti? S hrůzou v očích jsme se na každý další lidi Paulita ptaly, jestli to jsou zase další příbuzní. Pak začala lekce španělštiny.

mexiko Xicotepec

Paulito napovídal svým roztomilým sestřenicím (věk cca 3?10) na co se nás mají ptát. Otázky typu ?Odkud jste?, atd. A tak jsme se dozvěděly, že jsme vlastně z Pachucy (město cca 2 hodiny od Xicotepecu) ? no hrozná dálka. A tímhle v podstatě také začal kolotoč ochutnávání tradiční mexické kuchyně, čili nespočetného množství chille sals. Servírovaly se carnitas (v překladu ?masíčka?), což bylo vlastně uvařené prase (pro tak početnou rodinu muselo být celé), maso na kousky, které se vkládalo do tacos a přidávaly se do nich další neskutečně rozmanité a početné ingredience, z nichž například byla jedna prasečí střevo naplněné krví (to jsme si tam samozřejmě nedaly). Tacos jako celek ale byly moc dobrá ? jen to množství ? nechápu, co s tím jídlem dělají, páč jestli to vyhazují, tak neuvěřitelně plýtvají a jestli to dojídají, tak mají co jíst v 5 ? ti členné rodině na celý týden. Dále následoval kurz salsy, což jsme samozřejmě jako největší střeva, protože nám to zrovna moc nešlo a rodina na nás samozřejmě koukala celá. Jó, kdyby zahráli polku, to by koukali. No a úplně večer jsme si daly v TV svůj úplně první mexický fotbal, což je taky jedna z činností, co nás pak provázela po celý pobyt s neustálým zjišťováním kdo, s kým, kde, zrovna jak hraje. Pak jsme šly spát a těšily se na druhý den na výlet za našimi prvními aztéckými památkami.

Comments Bez komentářů »

V 6,30 místního času přistáváme na letišti v Ciudad de Mexico (zkráceněD.F. ? Distrito Federal) a zhruba po hodinových procedurách vycházíme z letištní haly. Už tam na nás trpělivě hodinu čeká Paulo. Neuvěřitelný, už to je víc než rok, co jsme se viděli a vůbec nám to nepřijde. Cesta z letiště k němu domů trvala zhruba hodinu

? možná proto, že jsme některá místa projeli dvakrát a mezitím nás Paulo neustále ujišťoval, že ví kde je, že tohle je jeho teritorium. Když jsme dorazili na ?haciendu? rodiny Cruz, doma byla jen maminka a uklízečka a tím začal trénink naší mizerné španělštiny (teda spíš mojí), jelikož ony jaksi umí jen španělsky. Celý pátek se nesl v takovém relax duchu. Sprchu, oběd, vyměnit peníze, mrknout do mexického nákupního centra a taky nás Paulo vzal k němu do školy, kde jsme strávily s Janičkou přes hodinu na internetu, než on si vyřídil vše potřebné. Spát jsme šly celkem brzo, jelikož nás druhý den ráno čekala dlouhá cesta za rodinným tmelením.

Dovolená v Mexiku

Comments Bez komentářů »